Říká se tomu lokální patriotismus, když je někdo pyšnej na místo, v němž žije. Být poctivým lokálním patriotem dá někdy práci - jsou na světě místa, kde není čím se chlubit a kde je třeba hodně fantazie, aby mohl být člověk na něco hrdý. Praha, kde krom mnoha jiných žije taky pan Čmerda a já, není ten případ. Kam se podíváme, všude nám nabízí důvody k hrdosti. Musíme se ovšem dívat správným směrem, protože stačí někdy trochu pohledem uhnout a už objevujeme věci, které Praze na kráse nepřidají. Ale to ponechme pro jinou knihu. Tahle se vědomě a spořádaně zaobírá Prahou z té hezčí stránky.
Praha má svou magii - nechť je mi odpuštěn tenhle nevědecký termín. Určitě by se slovo magie dalo nahradit slovem únosnějším, ale já to nedovedu. Slovo krása je nedostatečné. Krásný je barokní dům na Malé straně, krásná je holka, která v tom domě bydlí, krásný je pohled na Hradčany a krásný je zvuk, který vydává Zpívající fontána před Belvederem, jehož architektura je rovněž krásná. Ale souhrn toho všeho, ta nádherná kompozice, do níž patří všechny věže, historie tohoto města, umělci a vědci, kteří tu žili a žijí, zbytky pražské přírody od Petřína až po skály v Divoké Šárce, všechny romány, jejichž děj se v Praze odehrává, všechny básně, které to město oslavují, vrabci v parku a apoštolové na orloji - to všechno dohromady je jev, disponující magickými silami. Ty síly neplatí na každého. Tak jako spousta lidí nemá hudební sluch a zázračná Mozartova hudba, která se neslyšitelně vlní okolo Bertramky, jim nic neřekne, tak mnozí jiní zůstávají nevšímaví k dotekům, kterými nás všechny neustále Praha zahrnuje. Ti právem považují má slova o magii Prahy za blábol. Magie je tu jen pro vyvolené. A vyvoleným se může stát každý, kdo chce. A když se jím stane, nedokáže už pak nikdy chodit Prahou s hlavou sklopenou a pokud ji někdy opustí, musí se do ní stále vracet.
Město, v němž vznikaly geniální skladby Antonína Dvořáka, v němž bloudíval Pražský chodec Vítězslav Nezval a v němž dobrý voják Josef Švejk žil svůj literární život, nosí tohle všechno v sobě. V atmosféře tohoto města je jednou provždy zaznamenáno, že tu psal Mozart své noty a Kafka svá písmenka, Smetana tu dirigoval své opery a Franta Sauer konal své vylomeniny, ať se to k sobě jakkoliv nehodí. Stalo se to všechno v ulicích jednoho města.
Když těmito ulicemi prochází člověk, obdařený talentem, může se mu přihodit, že si odnese magii Prahy v sobě do své pracovny a že pak vydá svědectví o svém pocitu. Přihodilo se to mnoha úctyhodným pánům. Tak třeba Jaroslavu Seifertovi, který to vyjádřil slovy
Jednoho dne šel jsem pozdě v šeru, Praha byla krásnější než Řím, měl jsem strach, že už se neproberu z toho snu…
Bedřich Smetana začal oslavovat Vltavu, která za onoho času byla nejspíš průzračnější než je dnes. Oskar Kokoschka tu namaloval Karlův most a Vítězslav Nezval, pochopil, že nejskrytější tajemnou krásu Prahy bychom poznali jen
„. . . kdybychom se směli nad ni vyklonili ze všech jejích oken, která jsou zcela ztracena na nejnepřístupnějších místech mezi komíny."
A taky tu byl Guillaume Apollinaire, který do své nejslavnější básně směstnal vedle Svatovítského chrámu i hospůdku v zahradě v okolí Prahy. A Karel Čapek, který jeho verše převedl do češtiny. U těch všech si Praha vynutila hold, ale ne tak, jak si vynucují holdy lidé. Nikomu nehrozila, nikoho si nekupovala, nikomu nic nenaslibovala - jen byla. A velikáni tvořili. Jestli v tomhle není magie, tak už nevím!
Plynuly roky a plynula staletí a po celou tu dobu Praha má moc nad citlivými lidmi. Takže není třeba se zaobírat jen umělci dob minulých. I dneska se jimi pražské ulice hemží. Umělci všech profesí navazují vědomě či nevědomky na to co předcházelo a vznikají nová díla, inspirovaná starobylým městem. V téhle knížce jsou některá z nich. Srovnaná pěkně v abecedním pořádku svědčí o tom, že má slova o magii nelze jen tak odmítnout. Citlivá duše spolu s vycvičenou rukou tu shromáždily nesourodé prvky, které činí Prahu Prahou do působivých kompozic, které jsou jakousi esencí pražství. Umělec za nás vybral všechno to, co ho v Praze oslovilo a nabízí nám svůj zážitek ve formě díla - tak už to mají umělci ve zvyku. A na nás je, abychom si v jeho obrázcích hledali a nacházeli, abychom se s nimi ztotožňovali anebo rozcházeli, pokud jsme jiného založení, abychom nad nimi vzpomínali, zkrátka abychom s nimi nakládali každý podle svého. Křivky tvary Prahy minulé jsou na těchto grafikách konfrontovány se skutečnostmi našeho současna a tak jsme se s Jiřím Šlitrem dostali do důstojné společnosti Josefa Jungmanna, který vlastně vybudoval a dotvořil český jazyk, jazyk s nímž už dlouhý čas žiju v důvěrném kontaktu, protože jsem českým textařem. Až si budete knížkou listovat, povšimněte si mne, laskavě, jsem na obrázku hezčí než ve skutečnosti. A prohlídněte si taky vše ostatní a až si obrázky pana Čmerdy prohlídnete, tak si je taky přečtěte, protože každý z nich je nejen výtvarným objektem, ale i malou povídkou. Třeba o tom, že na Kampě u Čertovky sídlil vodník Čochtan, o němž my, pamětníci víme, že ručkoval pod oceánem po kabelu až do USA, aby si tam vyzvedl svůj divotvorný hrnec. Žil pak v jednom domě s abbém Dobrovským, jenomže každý v trochu jiném čase takže se nepotkávali na chodbě, ačkoliv kdo ví.
Každý obrázek, odborně řečeno každá reprodukce grafického listu, ale já budu radši říkat neodborně každý obrázek, nám něco poví. Tedy mám na mysli nás, kteří disponujeme špetkou fantazie. Ti ostatní ať se snažej. Budeme jim přát, aby se jim hledání drobných příběhů dařilo.
