Skončit jako starý a střízlivý musí být pěkná otrava (Jiří Štaidl)

O Jiřím Štaidlovi se říkalo, že píše texty rychleji, než motýli létají. Často je dopisoval ve chvíli, kdy už interpret stál v nahrávacím studiu.
Dodnes tedy Helena Vondráčková v intencích tohoto tvrzení zpívá, že chytila na pasece potýlka, který ji naučil líbat, i když ji měl naučit lítat. To tenkrát telefonistka špatně rozuměla, když jí Jirka překotně diktoval po telefonu svůj text.
Jiřího objevitel byl hudební skladatel, režisér a producent Karel Mareš. Neznámého kluk, ze kterého sálala mladická suverenita, ale také nepřehlédnutelný talent, vyslechl a zadal mu práci: napsat písničku pro Evu Pilarovou a Waldemara Matušku. Když zazněl duet Tam za vodou v rákosí, zrodil se fenomenální hit. Pak už následoval jeden za druhým: Hvězda na vrbě, Roň slzy..... Jirkovi bylo teprve něco přes dvacet, když i tatínek - dosud skeptický k synovým pokusům - musel přiznat, že mu kluk ostudu nedělá. Otec Štaidl, původně továrník, kterému vzali všechen majetek, takže se živil u lopaty a později jako taxikář, byl šedá eminence v kariéře synů Jiřího i Ladislava. Vedl je k samostatnosti i k tomu, aby pochopili,že pop-muzic je také velmi výnosný byznys. Byl to on, kdo poznal, že hlas jejich kamaráda Karla Gotta má šance přelétnout našim zemičku sevřenou železnou oponou a dobýt Evropu.
"Zlobivé dítě" Jiří nepochybně byl. Nebavilo ho učit se, přitom měl výborné známky. Všechno mu šlo snadno, takže se odmítal podřídit jakékoliv autoritě. Pokoušel se dostat na FAMU na scénaristiku, ale nevzali ho, údajně pro velký počet uchazečů. Pak už to nezkoušel. Brzy, jak jeho otec předvídal, se dostavily první mezinárodní úspěchy. Píseň Lady Carneval zvítězila na festivalu v Rio de Janeiru. To už v neporazitelném triumvirátu Gott-Štaidl-Svoboda.

"Mladou slávu", kterou bratří Štaidlové zažili, patřičně okořenil zájem krásných dívek. Jiří měl několik partnerek mezi zpěvačkami, pak se po jeho boku začala objevovat tmavovláska, která nepotřebovala vyhledávat slavné muže, protože ji znal celý národ: krasobruslařka Hana Mašková. Krásná, soběstačná, bohatá. Jiří s ní prožil nejkrásnější období svého života. Když se zabila v autě, už to pak nebyl on.
Po několika krátkých známostech se znovu zamiloval. Lyžařka a manekýnka Ivana Zelníčková byla cílevědomé děvče a její suverenita mu inponovala. Začalo se mluvit o svatbě.
V úterý 9. října 1973 je Jirka do Jevan. Předtím pil s kamarády, kteří ho marně zrazovali, aby nesedal za volant. Když se řítil hlavní silnicí k Říčanům, vyjel z vedlejší silnice náklaďák a zůstal stát uprostřed vozovky. Jiří už se mu nestačil vyhnout, nebyl připoutaný, vyletěl z vozu a narazil do svodidel. Byl na místě mrtvý.
Všechny přátele a známé zpráva zdrtila i když věděli, že Jirka občas podniká své bezstarostné jízdy. Říká se Koho bozi milují, umírá mlád. Zemřel ve třiceti.
Stačil napsat asi 200 textů. Jejich lyričnost, esprit a hravost obdivují pamětníci stejně jako kluci a holky na diskotékách, kteří jeho jméno a osud vůbec neznají.

Waldemar Matuška (Jiří Černý)

„S tím cikánem hrát nebudu“, zařekl se v únoru 1960 přední jazzman. Spletl se nejen v rase: hrál s ním, dokud Matuška neodešel ze Semaforu do Rokoka. Nedorozumění kolem Waldemara Matušky je ještě mnohem víc. Není ani Slovák. (Vídeňská operní zpěvačka Mia Malinová ho porodila v Košicích, ale jen proto, že tam právě 30.července 1932 byla).

Ba ani Němec, jak se zdálo podle karlovarského původu a křestního jména. Dostal je po hvězdě předválečného filmu, dánském herci Psilanderovi; a Matuškovi jsou vlastně Pražáci, z Klimentské ulice.Teprve jako patnáctileý odešel Waldemar do poděbradských skláren a po vyučení v roce 1949 přišel k Moserovi do Karlových Varů. Ke zpívání ho nepřivedla maminka, kdepak. U divadla zpívala i její matka a paní Malinové-Matuškové se tohle povolání nezdálo.

Prý bývají umělci zapomnětliví; Matuškova paměť na data a jména je až obludná. Extempore během televizního Matesa, kdy pány porotce ohromil přesnými čísly o svých dávným premiérách, nebylo „nahrané“. Jeho životopisec má pak snadný přehled: 1950 – po několika nemocích opouští osmnáctiletý, fyzicky slabý („to až v Praze jsem nabral“) sklář Vary a zpívá v Praze, ve Státním souboru písní a tanců, ve skupině basů. (Ta jednočárkovaná á si občas vypálí z radosti a tenorům na zlost.) 1952-1954 vojna, končí jako svobodník, což se zejména tehdy nedávalo zadarmo. 1955 – tajemníkem Domu osvěty v Chebu. Pak zpátky do Varů, hraní po kavárnách, vedení souboru na gymnasiu. V sezóně 1957-58 poprvé v pražské Redutě, bez vousů, s knírem, basou, bicími nástroji a banjem. Taky ve Vlatvě, s Horníčkem a Ivanem Vyskočilem, při prvních a pak až posledních Pondělcích s tetou. od 15.dubna do konce roku 1959 v zájezdovém autobusu s Mambo kvintetem. „ a šestého února 1960 ráno jsem stál v Praze na Václavském, s dvěma košilemi a kytarou. Sedmého mě v Semforu učili první roli a písničky a dělal jsem denně až do šestého června. První Zuzanu jsme dělali sedmého května. A tam jsme poprvé s Karlem Štědrým zpívali „To všechno vodnes čas“. A tak by si vzpomněl na kdeco.

Říká se, že je přizpůsobivý, že zazpívá každému všecko, včetně dechovky. Proč by jí nezpíval, měl ji vždycky rád. Pochopitelně po svém: když dělali ve Varech s vokálním kvintetem polku beze slov, jen zvuky na doby, lidé se mohli potrhat. Ale odmítl třeba výtečnou nabídku na desku s německým repertoárem pro západoevropský trh. Ne z nějakého vlastenectví. Jeho prostě baví zpívat česky. Vypadá romanticky, záhadně – a je docela jednoduchý. Hrozně rád baví lidi kolem sebe a vydrží zpívat celou noc. Otravuje ho předstírání a žovialita. Je náladový v maličkostech a pevný i velkorysý v mezních situacích. Několikrát začínal znovu, od ničeho, takřka doslova s kytarou a dvěma košilemi. Věří, že ty mu při nejhorším vždycky k životu stačí. Dva roky spal v Semaforu, na lehátku nebo svinutý v oponě. Byt už mu vyhořel. Bratři odešli daleko, rodiče už nadobro.

Málokdy se o tom zmíní. Dovede se z toho vyzpívat. Což je snad taky to jediné, co o něm víme všichni, naprosto přesně.

Marta Kubišová (Jiří Černý)

Marta Kubišová je dnes naší nejvšestrannější zpěvačkou. Její možnosti sahají od šansonu až po jazz; obsáhne tedy tři vymezené oblasti, v jakých vynikají Hana Hegerová, Yvonne Přenosilová a Eva Olmerová. Přesto je na ní nejcennější způsob, jakým přednáší běžné taneční písničky, šlágry.

Její popularita začala světoznámou písní z repertoáru Američanky Brendy Lee„Losing You – Loudá se půlměsíc“. Napadlo vás někdy, jak by se taková skladba zpívala před sedmi, osmi lety? Asi od začátku dokonce hezkým, plným tónem, ve výškách jen trochu zesíleným, s důrazem na sentiment nabízený melodií i slovy.

Jenomže Marta Kubišová téměř nezazpívá dvě fráze stejně a jako není opravdový lidský smutek jednostrunný, tak se mění i její hlas ve všelijak prolamovaných a třeba i nedokončených tónech. Způsob, jakým Kubišová frázuje, rozbíjí nejlíbivější melodie a zpěvačka tak vytváří nový hudební celek, provždycky poznamenaný její osobitostí. A tento způsob je v souladu i se zvláštním, dráždivým hlasem Marty Kubišové.

Její alt je unikátní už svým rozsahem: velké B nebo As bývá vyhrazeno jen kontra-altům. Ostatně tyto extrémní polohy ani nevyužívá, s výjimkou několika Ondráčkových skladeb. Důležité však je, že její hlas si temnou barvu nenásilně udržuje i ve střední a vyšší poloze.

Za vším ještě vězí další rarita Kubišové, takzvaná nedomykavost hlasivek. V podstatě je to nemoc; také, když Kubišová přišla z plzeňského divadla Alfa do pražského Rokoka, kdosi ji podrážděně nabádal: „Ty, koukej jít s tím krkem k doktorovi, nebo špatně skončíš.“ Pro operní zpěváky, jejichž hlas bez patřičné rezonance nemůže naplnit mohutné prostory divadla, by to byla skutečná pohroma. Oč jde?

Řečeno hodne zjednodušeně (laryngologové prominou): hlasové vazy, místo aby se při zpěvu přiblížily, domkly se, zůstávají od sebe poněkud vzdáleny, nedomykají se a se zpěvem se propouští i dech. Takže ten hutný, drsný, jakoby roztřepený tón, znějící tak divoce a tajemně, si Marta Kubišová nevypěstovala sama, ale dostala ho trochu nadělený už od přírody. Dlouho se zdálo, že krása tohoto zpěvu bude otevřena jen uším odborníků a nikdy se nestane majetkem širokých vrstev posluchačů. Když se Marta Kubišová umístila v roce 1965 jako čtvrtá ve Zlatém slavíku Mladého světa (rok předtím desátá), vypadalo to jako maximum její popularity.

V roce 1966 – pět let poté, co neuspěla ve finále celostátní soutěže talentů proti vysloveně příjemným hlasům Procházkové a Prunerové – však proti všemu očekávání zvítězila. Dnes už se žádná ze soutěží mladých zpěvaček neobejde bez jejich kopií. Je až dojemné, jak se děvčata se zdravými, jásavými hlasy nutí do projevu á la Kubišová, zatímco ještě nedávno si lidé na tento alt stěžovali a poučeně mínili, že takový hlas se hodí leda na šansony.

Ono na tom vlastně něco je: Kubišová zpívá šlágr jako šanson. Bere ho stejně vážně, opravdu, bez sentimentu, bez podbízení se. Kde je text slabší, jde na něj hudebním výrazem. Podařilo se jí vnutit svůj projev i lidem, kteří si nikdy nedovedli takto zazpívanou písničku představit, protože byli zvyklí na hlasy nesrovnatelně elegantnější.

Nikdy nespekulovala s posluchačskými city. Snad právě proto je umí tak probouzet.