„S tím cikánem hrát nebudu“, zařekl se v únoru 1960 přední jazzman. Spletl se nejen v rase: hrál s ním, dokud Matuška neodešel ze Semaforu do Rokoka. Nedorozumění kolem Waldemara Matušky je ještě mnohem víc. Není ani Slovák. (Vídeňská operní zpěvačka Mia Malinová ho porodila v Košicích, ale jen proto, že tam právě 30.července 1932 byla).
Ba ani Němec, jak se zdálo podle karlovarského původu a křestního jména. Dostal je po hvězdě předválečného filmu, dánském herci Psilanderovi; a Matuškovi jsou vlastně Pražáci, z Klimentské ulice.Teprve jako patnáctileý odešel Waldemar do poděbradských skláren a po vyučení v roce 1949 přišel k Moserovi do Karlových Varů. Ke zpívání ho nepřivedla maminka, kdepak. U divadla zpívala i její matka a paní Malinové-Matuškové se tohle povolání nezdálo.
Prý bývají umělci zapomnětliví; Matuškova paměť na data a jména je až obludná. Extempore během televizního Matesa, kdy pány porotce ohromil přesnými čísly o svých dávným premiérách, nebylo „nahrané“. Jeho životopisec má pak snadný přehled: 1950 – po několika nemocích opouští osmnáctiletý, fyzicky slabý („to až v Praze jsem nabral“) sklář Vary a zpívá v Praze, ve Státním souboru písní a tanců, ve skupině basů. (Ta jednočárkovaná á si občas vypálí z radosti a tenorům na zlost.) 1952-1954 vojna, končí jako svobodník, což se zejména tehdy nedávalo zadarmo. 1955 – tajemníkem Domu osvěty v Chebu. Pak zpátky do Varů, hraní po kavárnách, vedení souboru na gymnasiu. V sezóně 1957-58 poprvé v pražské Redutě, bez vousů, s knírem, basou, bicími nástroji a banjem. Taky ve Vlatvě, s Horníčkem a Ivanem Vyskočilem, při prvních a pak až posledních Pondělcích s tetou. od 15.dubna do konce roku 1959 v zájezdovém autobusu s Mambo kvintetem. „ a šestého února 1960 ráno jsem stál v Praze na Václavském, s dvěma košilemi a kytarou. Sedmého mě v Semforu učili první roli a písničky a dělal jsem denně až do šestého června. První Zuzanu jsme dělali sedmého května. A tam jsme poprvé s Karlem Štědrým zpívali „To všechno vodnes čas“. A tak by si vzpomněl na kdeco.
Říká se, že je přizpůsobivý, že zazpívá každému všecko, včetně dechovky. Proč by jí nezpíval, měl ji vždycky rád. Pochopitelně po svém: když dělali ve Varech s vokálním kvintetem polku beze slov, jen zvuky na doby, lidé se mohli potrhat. Ale odmítl třeba výtečnou nabídku na desku s německým repertoárem pro západoevropský trh. Ne z nějakého vlastenectví. Jeho prostě baví zpívat česky. Vypadá romanticky, záhadně – a je docela jednoduchý. Hrozně rád baví lidi kolem sebe a vydrží zpívat celou noc. Otravuje ho předstírání a žovialita. Je náladový v maličkostech a pevný i velkorysý v mezních situacích. Několikrát začínal znovu, od ničeho, takřka doslova s kytarou a dvěma košilemi. Věří, že ty mu při nejhorším vždycky k životu stačí. Dva roky spal v Semaforu, na lehátku nebo svinutý v oponě. Byt už mu vyhořel. Bratři odešli daleko, rodiče už nadobro.
Málokdy se o tom zmíní. Dovede se z toho vyzpívat. Což je snad taky to jediné, co o něm víme všichni, naprosto přesně.
Žádné komentáře:
Okomentovat