Marta Kubišová (Jiří Černý)

Marta Kubišová je dnes naší nejvšestrannější zpěvačkou. Její možnosti sahají od šansonu až po jazz; obsáhne tedy tři vymezené oblasti, v jakých vynikají Hana Hegerová, Yvonne Přenosilová a Eva Olmerová. Přesto je na ní nejcennější způsob, jakým přednáší běžné taneční písničky, šlágry.

Její popularita začala světoznámou písní z repertoáru Američanky Brendy Lee„Losing You – Loudá se půlměsíc“. Napadlo vás někdy, jak by se taková skladba zpívala před sedmi, osmi lety? Asi od začátku dokonce hezkým, plným tónem, ve výškách jen trochu zesíleným, s důrazem na sentiment nabízený melodií i slovy.

Jenomže Marta Kubišová téměř nezazpívá dvě fráze stejně a jako není opravdový lidský smutek jednostrunný, tak se mění i její hlas ve všelijak prolamovaných a třeba i nedokončených tónech. Způsob, jakým Kubišová frázuje, rozbíjí nejlíbivější melodie a zpěvačka tak vytváří nový hudební celek, provždycky poznamenaný její osobitostí. A tento způsob je v souladu i se zvláštním, dráždivým hlasem Marty Kubišové.

Její alt je unikátní už svým rozsahem: velké B nebo As bývá vyhrazeno jen kontra-altům. Ostatně tyto extrémní polohy ani nevyužívá, s výjimkou několika Ondráčkových skladeb. Důležité však je, že její hlas si temnou barvu nenásilně udržuje i ve střední a vyšší poloze.

Za vším ještě vězí další rarita Kubišové, takzvaná nedomykavost hlasivek. V podstatě je to nemoc; také, když Kubišová přišla z plzeňského divadla Alfa do pražského Rokoka, kdosi ji podrážděně nabádal: „Ty, koukej jít s tím krkem k doktorovi, nebo špatně skončíš.“ Pro operní zpěváky, jejichž hlas bez patřičné rezonance nemůže naplnit mohutné prostory divadla, by to byla skutečná pohroma. Oč jde?

Řečeno hodne zjednodušeně (laryngologové prominou): hlasové vazy, místo aby se při zpěvu přiblížily, domkly se, zůstávají od sebe poněkud vzdáleny, nedomykají se a se zpěvem se propouští i dech. Takže ten hutný, drsný, jakoby roztřepený tón, znějící tak divoce a tajemně, si Marta Kubišová nevypěstovala sama, ale dostala ho trochu nadělený už od přírody. Dlouho se zdálo, že krása tohoto zpěvu bude otevřena jen uším odborníků a nikdy se nestane majetkem širokých vrstev posluchačů. Když se Marta Kubišová umístila v roce 1965 jako čtvrtá ve Zlatém slavíku Mladého světa (rok předtím desátá), vypadalo to jako maximum její popularity.

V roce 1966 – pět let poté, co neuspěla ve finále celostátní soutěže talentů proti vysloveně příjemným hlasům Procházkové a Prunerové – však proti všemu očekávání zvítězila. Dnes už se žádná ze soutěží mladých zpěvaček neobejde bez jejich kopií. Je až dojemné, jak se děvčata se zdravými, jásavými hlasy nutí do projevu á la Kubišová, zatímco ještě nedávno si lidé na tento alt stěžovali a poučeně mínili, že takový hlas se hodí leda na šansony.

Ono na tom vlastně něco je: Kubišová zpívá šlágr jako šanson. Bere ho stejně vážně, opravdu, bez sentimentu, bez podbízení se. Kde je text slabší, jde na něj hudebním výrazem. Podařilo se jí vnutit svůj projev i lidem, kteří si nikdy nedovedli takto zazpívanou písničku představit, protože byli zvyklí na hlasy nesrovnatelně elegantnější.

Nikdy nespekulovala s posluchačskými city. Snad právě proto je umí tak probouzet.