PRAHA - ALFA OMEGA

Říká se tomu lokální patriotismus, když je někdo pyšnej na místo, v němž žije. Být poctivým lokálním patriotem dá někdy práci - jsou na světě místa, kde není čím se chlubit a kde je třeba hodně fantazie, aby mohl být člověk na něco hrdý. Praha, kde krom mnoha jiných žije taky pan Čmerda a já, není ten případ. Kam se podíváme, všude nám nabízí důvody k hrdosti. Musíme se ovšem dívat správným směrem, protože stačí někdy trochu pohledem uhnout a už objevujeme věci, které Praze na kráse nepřidají. Ale to ponechme pro jinou knihu. Tahle se vědomě a spořádaně zaobírá Prahou z té hezčí stránky.
Praha má svou magii - nechť je mi odpuštěn tenhle nevědecký termín. Určitě by se slovo magie dalo nahradit slovem únosnějším, ale já to nedovedu. Slovo krása je nedostatečné. Krásný je barokní dům na Malé straně, krásná je holka, která v tom domě bydlí, krásný je pohled na Hradčany a krásný je zvuk, který vydává Zpívající fontána před Belvederem, jehož architektura je rovněž krásná. Ale souhrn toho všeho, ta nádherná kompozice, do níž patří všechny věže, historie tohoto města, umělci a vědci, kteří tu žili a žijí, zbytky pražské přírody od Petřína až po skály v Divoké Šárce, všechny romány, jejichž děj se v Praze odehrává, všechny básně, které to město oslavují, vrabci v parku a apoštolové na orloji - to všechno dohromady je jev, disponující magickými silami. Ty síly neplatí na každého. Tak jako spousta lidí nemá hudební sluch a zázračná Mozartova hudba, která se neslyšitelně vlní okolo Bertramky, jim nic neřekne, tak mnozí jiní zůstávají nevšímaví k dotekům, kterými nás všechny neustále Praha zahrnuje. Ti právem považují má slova o magii Prahy za blábol. Magie je tu jen pro vyvolené. A vyvoleným se může stát každý, kdo chce. A když se jím stane, nedokáže už pak nikdy chodit Prahou s hlavou sklopenou a pokud ji někdy opustí, musí se do ní stále vracet.
Město, v němž vznikaly geniální skladby Antonína Dvořáka, v němž bloudíval Pražský chodec Vítězslav Nezval a v němž dobrý voják Josef Švejk žil svůj literární život, nosí tohle všechno v sobě. V atmosféře tohoto města je jednou provždy zaznamenáno, že tu psal Mozart své noty a Kafka svá písmenka, Smetana tu dirigoval své opery a Franta Sauer konal své vylomeniny, ať se to k sobě jakkoliv nehodí. Stalo se to všechno v ulicích jednoho města.
Když těmito ulicemi prochází člověk, obdařený talentem, může se mu přihodit, že si odnese magii Prahy v sobě do své pracovny a že pak vydá svědectví o svém pocitu. Přihodilo se to mnoha úctyhodným pánům. Tak třeba Jaroslavu Seifertovi, který to vyjádřil slovy

Jednoho dne šel jsem pozdě v šeru, Praha byla krásnější než Řím, měl jsem strach, že už se neproberu z toho snu…
Bedřich Smetana začal oslavovat Vltavu, která za onoho času byla nejspíš průzračnější než je dnes. Oskar Kokoschka tu namaloval Karlův most a Vítězslav Nezval, pochopil, že nejskrytější tajemnou krásu Prahy bychom poznali jen
„. . . kdybychom se směli nad ni vyklonili ze všech jejích oken, která jsou zcela ztracena na nejnepřístupnějších místech mezi komíny."
A taky tu byl Guillaume Apollinaire, který do své nejslavnější básně směstnal vedle Svatovítského chrámu i hospůdku v zahradě v okolí Prahy. A Karel Čapek, který jeho verše převedl do češtiny. U těch všech si Praha vynutila hold, ale ne tak, jak si vynucují holdy lidé. Nikomu nehrozila, nikoho si nekupovala, nikomu nic nenaslibovala - jen byla. A velikáni tvořili. Jestli v tomhle není magie, tak už nevím!
Plynuly roky a plynula staletí a po celou tu dobu Praha má moc nad citlivými lidmi. Takže není třeba se zaobírat jen umělci dob minulých. I dneska se jimi pražské ulice hemží. Umělci všech profesí navazují vědomě či nevědomky na to co předcházelo a vznikají nová díla, inspirovaná starobylým městem. V téhle knížce jsou některá z nich. Srovnaná pěkně v abecedním pořádku svědčí o tom, že má slova o magii nelze jen tak odmítnout. Citlivá duše spolu s vycvičenou rukou tu shromáždily nesourodé prvky, které činí Prahu Prahou do působivých kompozic, které jsou jakousi esencí pražství. Umělec za nás vybral všechno to, co ho v Praze oslovilo a nabízí nám svůj zážitek ve formě díla - tak už to mají umělci ve zvyku. A na nás je, abychom si v jeho obrázcích hledali a nacházeli, abychom se s nimi ztotožňovali anebo rozcházeli, pokud jsme jiného založení, abychom nad nimi vzpomínali, zkrátka abychom s nimi nakládali každý podle svého. Křivky tvary Prahy minulé jsou na těchto grafikách konfrontovány se skutečnostmi našeho současna a tak jsme se s Jiřím Šlitrem dostali do důstojné společnosti Josefa Jungmanna, který vlastně vybudoval a dotvořil český jazyk, jazyk s nímž už dlouhý čas žiju v důvěrném kontaktu, protože jsem českým textařem. Až si budete knížkou listovat, povšimněte si mne, laskavě, jsem na obrázku hezčí než ve skutečnosti. A prohlídněte si taky vše ostatní a až si obrázky pana Čmerdy prohlídnete, tak si je taky přečtěte, protože každý z nich je nejen výtvarným objektem, ale i malou povídkou. Třeba o tom, že na Kampě u Čertovky sídlil vodník Čochtan, o němž my, pamětníci víme, že ručkoval pod oceánem po kabelu až do USA, aby si tam vyzvedl svůj divotvorný hrnec. Žil pak v jednom domě s abbém Dobrovským, jenomže každý v trochu jiném čase takže se nepotkávali na chodbě, ačkoliv kdo ví.
Každý obrázek, odborně řečeno každá reprodukce grafického listu, ale já budu radši říkat neodborně každý obrázek, nám něco poví. Tedy mám na mysli nás, kteří disponujeme špetkou fantazie. Ti ostatní ať se snažej. Budeme jim přát, aby se jim hledání drobných příběhů dařilo.

Píseň pro Rudolfa III. (Praha.eu)

Že rok 1968 přinesl zcela jiný pohled na možnosti televizní publicistiky jsme již v našem projektu psali. Dokonce jsme díky dochovanému přepisu přiblížili jednu takovou politickou debatu. Změnila se však i celá tehdejší televizní nabídka a k tomu nejlepšímu, co přinesla televizní tvorba v roce 1968, bezesporu patří osmidílná hudební féerie Píseň pro Rudolfa III.

Na tomto svým způsobem avantgardním seriálu z autorské dílny Jaroslava Dietla a Jaromíra Vašty je vidět, že vznikal v euforické době let 1967 a 1968. Je plný neotřelých nápadů, skutečných šlágrů a všichni účinkující v něm hrají a zpívají s obrovským nasazením.

Hlavní postavu uzenáře Rudolfa, který tmelí všechny díly, ztvárnil tehdy velmi populární Darek Vostřel, jinak též ředitel a herec divadla Rokoko. Uzenář se stal pro diváky symbolem obyčejného člověka, který skoro zapomněl, že nemusí žít jen mezi buřty a řeznickými háky, ale může se také třeba na chvilku zasnít. Jeho patnáctiletá dcera Šárka (hrála ji vynikajícím způsobem pětadvacetiletá Iva Janžurová) ho ale díky své fantazii dokáže vyvést z každodenní šedi.

A právě tyto úlety do říše snů a fantazie jsou pro nás dnes cenným materiálem, neboť v nich figurují nejtalentovanější zpěváci tehdejší populární hudby a zaznívají zde mnohdy v premiéře písničky, které se staly hity, nebo byly posléze dokonce zakázané, jako například Modlitba pro Martu skladatele Jindřicha Brabce.

Darek Vostřel, jako uzenář Rudolf s televizní patnáctiletou dcerou Šárkou v podání tehdy o deset let starší Ivy Janžurové dokonale sní v Písni pro Rudolfa III. Je zajímavé, že slova k ní napsal Petr Rada v létě roku 1968, tedy ještě před okupací, a podvědomě sáhl po slovech Komenského z Kšaftu umírající matky jednoty bratrské, jakoby tušil, co všechno český národ čeká. Modlitba se stala jakousi neformální hymnou odporu proti okupantům a dalších jednadvacet let se pak mohla ozývat jen ze zahraničního rozhlasového vysílání.

V seriálu zpívali také Waldemar Matuška a Helena Vondráčková písničku Tisíc mil a zpěvačka sama pak ještě Přejdi Jordán, Václav Neckář tu poprvé interpretoval Lady Jane a tak dále.

Nápadníka Šárky, čalounického učně Vaňka, ztvárnil v té době také již velmi populární herec Jiří Hrzán, člen Činoherního klubu, který s Ivou Janžurovou ve stejné době točil film Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen. Uzenářovu manželku si zahrála Ludmila Vostrčilová, jeho tchána vystřihl Miroslav Homola. Každý díl měl svůj vlastní příběh a svou stylizaci, a tak se jednou Rudolf III. ocitl v době císaře Rudolfa II., podruhé v časech hraběte Monte Crista či ve staré dobré Anglii páně Pickwicků...

Slavná éra divadla Rokoko (Praha.eu)

Ačkoli divadlo Rokoko ožilo již na sklonku roku 1915, po druhé světové válce už po něm nezbyla ani stopa a jeho suterénní prostory se proměnily ve skladiště a závodní jídelnu. Datum znovuzrození 1. března 1958 značí, že divadlo slaví padesátiny.

V muzikálu Filosofská historie vystupovaly mnohé hvězdy tehdejšího showbyznysu. Hra byla aktualizována a účinkující spolu s diváky děj prožívali velmi emotivně. Zapomenuté sklepní prostory v centru Prahy byly v roce 1957 znovu objeveny dvojicí komiků - Darkem Vostřelem a Jiřím Šaškem - a následně svépomocí upraveny pro účely divadla. Díky nim se tak 1. března 1958 divadlo Rokoko narodilo podruhé. Vostřel a Šašek, kteří vystupovali pod zkratkou VOŠA, si vytkli moudré, byť velice nesnadné předsevzetí. Jejich heslem se stalo: Smíchem lidem říkat pravdu. Zpočátku v Rokoku uváděli satirické skeče a dialogy typu Voskovcových a Werichových forbín, později angažovali do souboru také zpěváky a zpěvačky a na programu Rokoka se začali objevovat i první české muzikály a hudební pořady.

První zpívající "vlaštovkou" se stala Hana Hegerová, která ale byla ještě využívána spíš jako herečka. K razantní změně došlo až s příchodem Evy Pilarové a Waldemara Matušky. Pilarová ovšem Rokoko po dvou letech opustila a na její místo přišla Marta Kubišová, která zpočátku zdědila repertoár i kostýmy své předchůdkyně. Někteří z aktérů hvězdného času Rokoka v dobových karikaturách.Duetů s Matuškou se ujala další nadějná zpěvačka Helena Vondráčková. V době, kdy do divadla nastoupila, jí bylo teprve sedmnáct a Vostřel se jako ředitel divadla musel zaručit jejímu tatínkovi, že na ni dohlédne. Další posilou se stal Václav Neckář. Brzy se skamarádil s Vondráčkovou a Kubišovou natolik, že jim autoři začali psát písničky přímo na tělo i pro trojici a bylo jen otázkou času, kdy se z nich stanou opravdové hvězdy. Na vrcholu svých sil se pak osamostatnili a vytvořili trio Golden Kids, které rychle zazářilo, ale vlivem politické situace nemělo dlouhého trvání.
Autoři tvořili hvězdy showbyznysu

Rokoko fungovalo na principu tří V: Vostřel, Vobruba a Vašta. Vobruba byl hudební skladatel s pevnými vazbami na rozhlas a Vašta zase režisér s kontakty v televizi. Ze svých účinkujících tak tito tři vlivní mužové, samozřejmě s pomocí dalších spolupracovníků, vytvářeli hvězdy v moderním slova smyslu. Jejich popularita díky médiím rychle rostla a zároveň zpětně zajišťovala divadlu vysokou návštěvnost.

V Rokoku měly svou premiéru šlágry typu Tam za vodou v rákosí, Mám malý stan (znalci si vzpomenou, že v této písničce Waldemaru Matuškovi zdatně sekundoval Jiří Štědrý), Růže z Texasu, To se nikdo nedoví, Hříbě…

Pamětníci Rokoka dodnes dojatě vzpomínají na muzikál Filosofská historie autorů Zdeňka Petra a Ivo Fischera, který režíroval Václav Lohniský. Měl premiéru v září 1968, tedy v době, kdy už stály v ulicích několik týdnů tanky a obrněné transportéry vojsk Varšavské smlouvy. Václav Neckář v roli Vavřeny umíral na jevišti na barikádách a Marta Kubišová s Helenou Vondráčkovou,Darek Vostřel a Jiří Šašek ve hře Balada z hadrů. Waldemarem Matuškou a Jiřím Štědrým zpívali Tak tedy sbohem. Marta Kubišová se prý nejednou při té písničce rozplakala, protože si uvědomila, že všechno snažení "je v háji".

Darek Vostřel šéfoval divadlu do počátků normalizace, pak byl nucen odejít a spolu se svým nejbližším kolegou Jiřím Šaškem začali jezdit po estrádách. Měli přesně vymezená místa, kde směli účinkovat, a Vostřel měl navíc kliku, že se našlo dost přátel, kteří ho takzvaně pokrývali, takže psal scénáře a rozhlasové pořady pod jejich jmény. Divadlo Rokoko ještě chvíli živořilo a v roce 1975 přešlo do svazku Městských divadel pražských, v němž je dodnes. Listopad 1989 přišel pro Vostřela pozdě. V té době byl už těžce nemocný a v roce 1992 zemřel.

Skončit jako starý a střízlivý musí být pěkná otrava (Jiří Štaidl)

O Jiřím Štaidlovi se říkalo, že píše texty rychleji, než motýli létají. Často je dopisoval ve chvíli, kdy už interpret stál v nahrávacím studiu.
Dodnes tedy Helena Vondráčková v intencích tohoto tvrzení zpívá, že chytila na pasece potýlka, který ji naučil líbat, i když ji měl naučit lítat. To tenkrát telefonistka špatně rozuměla, když jí Jirka překotně diktoval po telefonu svůj text.
Jiřího objevitel byl hudební skladatel, režisér a producent Karel Mareš. Neznámého kluk, ze kterého sálala mladická suverenita, ale také nepřehlédnutelný talent, vyslechl a zadal mu práci: napsat písničku pro Evu Pilarovou a Waldemara Matušku. Když zazněl duet Tam za vodou v rákosí, zrodil se fenomenální hit. Pak už následoval jeden za druhým: Hvězda na vrbě, Roň slzy..... Jirkovi bylo teprve něco přes dvacet, když i tatínek - dosud skeptický k synovým pokusům - musel přiznat, že mu kluk ostudu nedělá. Otec Štaidl, původně továrník, kterému vzali všechen majetek, takže se živil u lopaty a později jako taxikář, byl šedá eminence v kariéře synů Jiřího i Ladislava. Vedl je k samostatnosti i k tomu, aby pochopili,že pop-muzic je také velmi výnosný byznys. Byl to on, kdo poznal, že hlas jejich kamaráda Karla Gotta má šance přelétnout našim zemičku sevřenou železnou oponou a dobýt Evropu.
"Zlobivé dítě" Jiří nepochybně byl. Nebavilo ho učit se, přitom měl výborné známky. Všechno mu šlo snadno, takže se odmítal podřídit jakékoliv autoritě. Pokoušel se dostat na FAMU na scénaristiku, ale nevzali ho, údajně pro velký počet uchazečů. Pak už to nezkoušel. Brzy, jak jeho otec předvídal, se dostavily první mezinárodní úspěchy. Píseň Lady Carneval zvítězila na festivalu v Rio de Janeiru. To už v neporazitelném triumvirátu Gott-Štaidl-Svoboda.

"Mladou slávu", kterou bratří Štaidlové zažili, patřičně okořenil zájem krásných dívek. Jiří měl několik partnerek mezi zpěvačkami, pak se po jeho boku začala objevovat tmavovláska, která nepotřebovala vyhledávat slavné muže, protože ji znal celý národ: krasobruslařka Hana Mašková. Krásná, soběstačná, bohatá. Jiří s ní prožil nejkrásnější období svého života. Když se zabila v autě, už to pak nebyl on.
Po několika krátkých známostech se znovu zamiloval. Lyžařka a manekýnka Ivana Zelníčková byla cílevědomé děvče a její suverenita mu inponovala. Začalo se mluvit o svatbě.
V úterý 9. října 1973 je Jirka do Jevan. Předtím pil s kamarády, kteří ho marně zrazovali, aby nesedal za volant. Když se řítil hlavní silnicí k Říčanům, vyjel z vedlejší silnice náklaďák a zůstal stát uprostřed vozovky. Jiří už se mu nestačil vyhnout, nebyl připoutaný, vyletěl z vozu a narazil do svodidel. Byl na místě mrtvý.
Všechny přátele a známé zpráva zdrtila i když věděli, že Jirka občas podniká své bezstarostné jízdy. Říká se Koho bozi milují, umírá mlád. Zemřel ve třiceti.
Stačil napsat asi 200 textů. Jejich lyričnost, esprit a hravost obdivují pamětníci stejně jako kluci a holky na diskotékách, kteří jeho jméno a osud vůbec neznají.

Waldemar Matuška (Jiří Černý)

„S tím cikánem hrát nebudu“, zařekl se v únoru 1960 přední jazzman. Spletl se nejen v rase: hrál s ním, dokud Matuška neodešel ze Semaforu do Rokoka. Nedorozumění kolem Waldemara Matušky je ještě mnohem víc. Není ani Slovák. (Vídeňská operní zpěvačka Mia Malinová ho porodila v Košicích, ale jen proto, že tam právě 30.července 1932 byla).

Ba ani Němec, jak se zdálo podle karlovarského původu a křestního jména. Dostal je po hvězdě předválečného filmu, dánském herci Psilanderovi; a Matuškovi jsou vlastně Pražáci, z Klimentské ulice.Teprve jako patnáctileý odešel Waldemar do poděbradských skláren a po vyučení v roce 1949 přišel k Moserovi do Karlových Varů. Ke zpívání ho nepřivedla maminka, kdepak. U divadla zpívala i její matka a paní Malinové-Matuškové se tohle povolání nezdálo.

Prý bývají umělci zapomnětliví; Matuškova paměť na data a jména je až obludná. Extempore během televizního Matesa, kdy pány porotce ohromil přesnými čísly o svých dávným premiérách, nebylo „nahrané“. Jeho životopisec má pak snadný přehled: 1950 – po několika nemocích opouští osmnáctiletý, fyzicky slabý („to až v Praze jsem nabral“) sklář Vary a zpívá v Praze, ve Státním souboru písní a tanců, ve skupině basů. (Ta jednočárkovaná á si občas vypálí z radosti a tenorům na zlost.) 1952-1954 vojna, končí jako svobodník, což se zejména tehdy nedávalo zadarmo. 1955 – tajemníkem Domu osvěty v Chebu. Pak zpátky do Varů, hraní po kavárnách, vedení souboru na gymnasiu. V sezóně 1957-58 poprvé v pražské Redutě, bez vousů, s knírem, basou, bicími nástroji a banjem. Taky ve Vlatvě, s Horníčkem a Ivanem Vyskočilem, při prvních a pak až posledních Pondělcích s tetou. od 15.dubna do konce roku 1959 v zájezdovém autobusu s Mambo kvintetem. „ a šestého února 1960 ráno jsem stál v Praze na Václavském, s dvěma košilemi a kytarou. Sedmého mě v Semforu učili první roli a písničky a dělal jsem denně až do šestého června. První Zuzanu jsme dělali sedmého května. A tam jsme poprvé s Karlem Štědrým zpívali „To všechno vodnes čas“. A tak by si vzpomněl na kdeco.

Říká se, že je přizpůsobivý, že zazpívá každému všecko, včetně dechovky. Proč by jí nezpíval, měl ji vždycky rád. Pochopitelně po svém: když dělali ve Varech s vokálním kvintetem polku beze slov, jen zvuky na doby, lidé se mohli potrhat. Ale odmítl třeba výtečnou nabídku na desku s německým repertoárem pro západoevropský trh. Ne z nějakého vlastenectví. Jeho prostě baví zpívat česky. Vypadá romanticky, záhadně – a je docela jednoduchý. Hrozně rád baví lidi kolem sebe a vydrží zpívat celou noc. Otravuje ho předstírání a žovialita. Je náladový v maličkostech a pevný i velkorysý v mezních situacích. Několikrát začínal znovu, od ničeho, takřka doslova s kytarou a dvěma košilemi. Věří, že ty mu při nejhorším vždycky k životu stačí. Dva roky spal v Semaforu, na lehátku nebo svinutý v oponě. Byt už mu vyhořel. Bratři odešli daleko, rodiče už nadobro.

Málokdy se o tom zmíní. Dovede se z toho vyzpívat. Což je snad taky to jediné, co o něm víme všichni, naprosto přesně.

Marta Kubišová (Jiří Černý)

Marta Kubišová je dnes naší nejvšestrannější zpěvačkou. Její možnosti sahají od šansonu až po jazz; obsáhne tedy tři vymezené oblasti, v jakých vynikají Hana Hegerová, Yvonne Přenosilová a Eva Olmerová. Přesto je na ní nejcennější způsob, jakým přednáší běžné taneční písničky, šlágry.

Její popularita začala světoznámou písní z repertoáru Američanky Brendy Lee„Losing You – Loudá se půlměsíc“. Napadlo vás někdy, jak by se taková skladba zpívala před sedmi, osmi lety? Asi od začátku dokonce hezkým, plným tónem, ve výškách jen trochu zesíleným, s důrazem na sentiment nabízený melodií i slovy.

Jenomže Marta Kubišová téměř nezazpívá dvě fráze stejně a jako není opravdový lidský smutek jednostrunný, tak se mění i její hlas ve všelijak prolamovaných a třeba i nedokončených tónech. Způsob, jakým Kubišová frázuje, rozbíjí nejlíbivější melodie a zpěvačka tak vytváří nový hudební celek, provždycky poznamenaný její osobitostí. A tento způsob je v souladu i se zvláštním, dráždivým hlasem Marty Kubišové.

Její alt je unikátní už svým rozsahem: velké B nebo As bývá vyhrazeno jen kontra-altům. Ostatně tyto extrémní polohy ani nevyužívá, s výjimkou několika Ondráčkových skladeb. Důležité však je, že její hlas si temnou barvu nenásilně udržuje i ve střední a vyšší poloze.

Za vším ještě vězí další rarita Kubišové, takzvaná nedomykavost hlasivek. V podstatě je to nemoc; také, když Kubišová přišla z plzeňského divadla Alfa do pražského Rokoka, kdosi ji podrážděně nabádal: „Ty, koukej jít s tím krkem k doktorovi, nebo špatně skončíš.“ Pro operní zpěváky, jejichž hlas bez patřičné rezonance nemůže naplnit mohutné prostory divadla, by to byla skutečná pohroma. Oč jde?

Řečeno hodne zjednodušeně (laryngologové prominou): hlasové vazy, místo aby se při zpěvu přiblížily, domkly se, zůstávají od sebe poněkud vzdáleny, nedomykají se a se zpěvem se propouští i dech. Takže ten hutný, drsný, jakoby roztřepený tón, znějící tak divoce a tajemně, si Marta Kubišová nevypěstovala sama, ale dostala ho trochu nadělený už od přírody. Dlouho se zdálo, že krása tohoto zpěvu bude otevřena jen uším odborníků a nikdy se nestane majetkem širokých vrstev posluchačů. Když se Marta Kubišová umístila v roce 1965 jako čtvrtá ve Zlatém slavíku Mladého světa (rok předtím desátá), vypadalo to jako maximum její popularity.

V roce 1966 – pět let poté, co neuspěla ve finále celostátní soutěže talentů proti vysloveně příjemným hlasům Procházkové a Prunerové – však proti všemu očekávání zvítězila. Dnes už se žádná ze soutěží mladých zpěvaček neobejde bez jejich kopií. Je až dojemné, jak se děvčata se zdravými, jásavými hlasy nutí do projevu á la Kubišová, zatímco ještě nedávno si lidé na tento alt stěžovali a poučeně mínili, že takový hlas se hodí leda na šansony.

Ono na tom vlastně něco je: Kubišová zpívá šlágr jako šanson. Bere ho stejně vážně, opravdu, bez sentimentu, bez podbízení se. Kde je text slabší, jde na něj hudebním výrazem. Podařilo se jí vnutit svůj projev i lidem, kteří si nikdy nedovedli takto zazpívanou písničku představit, protože byli zvyklí na hlasy nesrovnatelně elegantnější.

Nikdy nespekulovala s posluchačskými city. Snad právě proto je umí tak probouzet.